Sňatek je odjakživa spojován se ztrátou svobody, což dokazují čím dál populárnější rozlučky se svobodou. Dříve však svatbě nepředcházely roky společného života a soužití partnerů. Dnes spolu spíme, žijeme a funguje i předtím, než si před oltářem řekneme své ano. Kdy tedy ztrácíme ty svobody, které mají single? A jaké svobody to vlastně jsou?
Máme společné jméno, společné jmění manželů, už to není TY a JÁ, ale MY. Do vztahu přichází dvě svobodné osoby, dva různé charaktery a dvě osobnosti. Musí se každá z nich něčeho vzdát, aby vztah mohl fungovat? A dokážeme to vyvážit tak, abychom stále byli rovnocennými partnery?
Když se formuje vztah, lidé se poznávají a často si v něčem ustupují. Dělají to z lásky, protože toho druhého, milovaného, chtějí potěšit. Co když ale zamilovanost opadne a my zjistíme, že jsme se obětovaly a měnily, ale on neudělal vlastně vůbec nic? Je to jeho chyba, že na sobě nepracoval? Můžeme partnerovi vyčítat to, že se nevzdal žádného svého koníčku, přátel nebo vlastního prostoru?
Napadá mě otázka, jestli takový vztah má cenu budovat. Stavět kolem dvou lidí ostnatý drát, určovat si vycházky a pouštět k sobě i druhému jen ty, kteří projdou bezpečnostní kontrolou. Není lepší být svým způsobem sobecký, chránit si svůj volný čas a být stále svůj? Budovat si důvěru, ale neomezovat svobodu? Má kolonka svobodná/vdaná vlastně něco společného se svobodou v rozhodování se a způsobu života?