Během života si budujeme spoustu vztahů. Ten první, k rodině, je nám dám tak nějak automaticky. Kamarády, přátele a partnery už si vybíráme samy. V případě přátel to jde většinou lehce – buď si s někým rozumíme, máme společné zájmy a názory, nebo ne. Neřešíme to, jestli budeme přátelé i za 10 let. Prostě se vídáme a scházíme s těmi, se kterými nám je fajn. Jenže u partnera to je jiné. A čím jsme starší, tím víc si klademe otázku, jestli je to opravdu ON. Jestli je to ten, se kterým budu chtít trávit další roky svého života. Jestli je to ten pravý na život. A já se ptám – musí být ten dotyčný tím pravým na celý život? Nemůžu prožít kvalitní několikaletý vztah s někým, kdo tato kritéria nesplňuje? Je rozchod prohra?
Mám takový pocit, že dogma pevného životního svazku nás často dostává do situací, které nás rozhodně nedělají šťastnou. Některé ženy zpanikaří ve chvíli, kdy jejich věk začíná číslicí 3. Snaží se usadit, najít si muže a založit si rodinu. Po několika prožitých zklamání přestávají věřit, že aspoň jeden muž na planetě je normální, a tak vezmou, co je. Pro klid v duši si nasadí růžové brýle a jsou šťastné. Je otázkou, jestli si dříve nebo později brýle nesundají a nebude je čekat šok.
Druhým případem jsou pak ženy, které rozhodí i sebemenší vada. Tenhle moc pracuje, tenhle se nechá táhnout, tenhle je líný, tenhle zase moc akční, tenhle nemá rád detektivky, tenhle se hloupě směje… Než vztah vůbec začne, tak skončí, protože partner neprojde vstupní prohlídkou náročné ženy. Nedostane šanci. A jak čas letí, žena se ohlídne a zjistí, že tak dlouho vybírala až přebrala.
Ani v jednom případě nemůže být žena doopravdy šťastná. A proč? Protože se na muže dopředu koukala jako na životního partnera. Přitom to mohl být někdo, s kým by strávila pár měsíců nebo let, mohla být šťastná a třeba zjistit i něco sama o sobě. Co doopravdy v životě chce a koho chce mít vedle sebe. Až ve vztahu zjistíme, jak se v určitých situacích doopravdy zachováme.
Štěstí není o tom být za každou cenu ve svazku nebo mít vedle sebe někoho dokonalého. Štěstí je o tom být spokojený sám se sebou a rozhodovat se podle sebe. Že někdo říká, kdy se mají lidé usadit, oženit, vdát nebo mít děti? Tak ať to ten někdo říká. On přece není strůjcem našeho štěstí.
